Vánoční Lužiny 2008

Přesto se zimní či přímo Vánoční setkání uskutečnilo, pokud budeme vycházet z toho, že na setkání jsou potřeba alespoň dva - ale také, že na setkání stačí dva. V sobotu třináctého se nás totiž na pražských Lužinách sešlo jak medvědů u Kolína: plachetní jachta Havaj se čtyřčlennou rodinou na palubě a já, policejní člun řízený kapitánem a seřízený podpalubním inženýrem (správně se říká strojník, ale ten můj strojník se domnívá, že to zní lépe). Přes tento skromný počet se nám podařilo hladinu slušně zaplnit. Zhruba osm desetin plochy rybníka totiž pokrýval led a osm desetin nezamrzlé plochy zaplnily kachny a jedna labuť, vůči kterým jsme byli jednoznačně v defenzivě.

Můj kapitán si tento arktický výlet užíval a dokonce si zkoušel hrát na ledoborec - ovšem za neustálého brumlání inženýra z podpalubí, že jestli zůstaneme viset na kře ledové, tak až do jara, protože on nás do té ledárny vyprošťovat nepoleze. Zato plachtění nebyli elementálové nakloněni. Na břehu sice foukal mírný větřík vzbuzující falešnou naději, ale nad hladinou ho mezní vrstva proměnila v bezzubý vánek. Snad čtyřikrát se jachta pokusila mocným štouchem vyrazit na otevřené moře. Po několika metrech se vždy zastavila a pak se za naprostého nezájmu větru pomalým kolébáním vracela zpět do přístavu. Nic nebyla platna sofistikovaná práce s plachtami a kormidlem. Hádám, že za nastalých okolností by pomohlo jen zuřivé mávání, které by jachtu hnalo jako pohyb rybí ploutve.

A protože zimní slunovrat klepal na dveře, začalo se brzy stmívat a my se odebrali zpět do loděnic a suchých doků přemítat, co odpovíme jarním Lužinám, až se nás zeptají, co jsme dělali v zimě.

Obrázková galerie

Tomas Cihelka (Tobik)