Parní Vyžlovka 2020 na Gradu

Když se v druhé půlce srpna začalo z vládních míst ozývat, že nás co nevidět čekají zase roušky a zavírání všeho možného, největší obavy jsem měl z nekonání dalšího ročníku Parní Vyžlovky 2020 na Gradu. Naštěstí se situace vyvinula jinak, a tak jsme se, pravda, v o něco skromnějším počtu než minule sešli v pátek 11. září v Říčních lázních Jizerka na kus řeči a následně druhého dne ráno přímo na Gradu, abychom své modely 19 parních lodí ukázali náhodným i méně náhodným kolemjdoucím.

Po jarním výpadku Stupavské pary 2020 šlo o jedinou podobnou akci široko daleko, ke které letos došlo – táborské setkání 4. října se v plánovaném rozsahu již konat nemohlo.

Zkušební použití moderní techniky

Sobota 12. září nás překvapila nebývale teplým počasím. Listí bylo ještě na stromech, a tak soutěžnímu klání nic nestálo v cestě. Jelikož se v minulosti několikrát stalo, že časový rozdíl při ručním měření časů dvo modelů dosahoval jedné sekundy, rozhodl jsem se otestovat měřící smyčku, kterou používají rychlé modely sekce M.

Současně se smyčkou probíhalo stále měření pomocí stopek, o které se starali Josef Beneš, Bohouš Bubeník, Otakar Holan a Stanislav Jakeš. Všem bych chtěl hned v úvodu poděkovat, jelikož vyjma Bohouše jsem se na této činnosti předem s nikým nedomlouval a vždy spoléhám, že se někdo ochotný objeví. Stejně tak děkuji MK Brandýs nad Labem a Hospodě Grado, bez nichž by akci uspořádat také nešlo.

První pokus o měření soutěže smyčkou nedopadl zrovna zdárně. Jednak se neosvědčila konstrukce jejího zavěšení nad vodou pomocí odpadních vodovodních trubek (rozpojují se), a pak se smyčka dosti prověsila, takže namísto plánovaných 60 cm nad vodou byla uprostřed k vodní hladině o kus blíže. To zřejmě v zápalu boje přehlédl Jiří Macura a s rozjetým parníkem zavadil stožárem o smyčku natolik úspěšně, až jeho König musel pokračovat v jízdě bez něj – stožár odlétl do vody. Druhým problémem se stala výdrž mého notebooku, který při běžné činnosti na akumulátor vydrží bezmála tři hodiny provozu, leč po necelé hodině běhu programu se vypnul.

Podaří-li se mi tyto neduhy přes zimu vyřešit, může se zpracování výsledků zpřesnit a urychlit. Především rychlejší předání diplomů a věcných cen po poslední jízdě je věc, kterou by soutěžící uvítali. Uvidíme…

Kdo je nejrychlejší?

Jak jsme zvyklí z minulosti, klání začalo kolesovými parníky. Na vodu vypluly celkem 4 a s 1 minutou a 37 sekundami zvítězil Reliant Jiřího Macury.

Parníků s lodními šrouby se představilo tradičně nejvíce. Někteří modeláři přivezli více modelů, jiní se dělili o jeden, ovšem největší rozruch vzbudil Šedý Vlk z loděnic Jiřího Voráčka, Petra Stejskala a Miroslava Beneše. Jeho délka 180 cm byla nepřehlédnutelná. Při pozornějším pohledu jeho strojovna Kraken připomínala malou jadernou elektrárnu, alespoň co do množství čidel. Bylo jich tolik, že vysílač s telemetrií držel v ruce Miroslav Beneš, zatímco Petr Stejskal pouze kormidloval a přidával plyn. Společné dílo letošní ročník opanovalo časem 2 minuty a 11 sekund za obeplutá dvě kola (kolesové parníky pluly jen jedno).

Krásné druhé místo vybojoval Ivan Hořejší ml. se Seekadettem 2 (čas 2 minuty a 47 sekund). Zatím bezejmenný parník jediného slovenského vyslance Richarda Jankely se probojoval na třetí místo (o 6 sekund pomalejší).

Jelikož s turbínovým parníkem La Turbií tentokrát dorazil jen Jiří Voráček, i s mizerným výkonem 6 minut a 52 sekund získal diplom pro vítěze.

Jak už to bývá, časový plán nabíral skluz, a tak na polední pauzu mnoho nezbylo. S ohledem na panující počasí, kdy se odpolední teploty vyhouply až na 27 °C, byly okolní cyklostojany plné a hospoda narvaná k prasknutí. Když si skupinka cyklistů stěžovala na dlouhé čekání, paní hostinská pronesla památnou větu: „Jsme výletní hospoda a ne na dostizích.”

Novinka roku 2020

Díky této skutečnosti jsem přišel o začátek nového „dostihu” parních lodí, který v zimě vymyslel Petr Stejskal. Pracovně třídu nazval SteamFoot a tento zavádějící název jí už zůstal. Podstatou novinky je, že jsou všichni vybaveni stejným laminátovým trupem o délce 68 cm, původně snad na Imaru. Model musí absolvovat tři kola a do cíle zacouvat. Vše probíhá s hromadným startem, přičemž servisní zásahy z mola nejsou možné a vodu do kotle smí model doplňovat pouze z nádrží, které si veze.

Jelikož šlo o necelý půlrok od vyjmutí prvního trupu z formy, pouzí tři přihlášení snad nikoho nepřekvapí. Zvítězil Jiří Macura s parníkem Wolshinach, druhý byl Eda Ivana Hořejšího st. a poslední Rudá Smršť Jiřího Voráčka, jemuž se nepodařilo zacouvat. Třebaže by mě zajímaly časové rozdíly, stopky nikdo nespustil, a tak známe jen pořadí.

Tradiční závody s hromadným startem

Po krátkém odpočinku vypluly do čtvrthodinového vytrvalostního závodu dva kolesové parníky, přičemž rychlejší byl Danton Petra Stejskala, spolupořadatele akce.

Půlhodinový vytrvalostní závod parníků s lodním šroubem se odehrával v tom největším vedru, takže po jeho skončení závodníci jednohlasně řekli, že k plánovanému klání družstev již nedojde. Ani se nedivím. Za účelem focení jsem na přímé slunce na molo vyrazil jen na chvíli a rád jsem se vrátil zpátky do stínu pod stan rozhodčích.

Zvítězil Goliath Richarda Jankely, který si tak domů za svůj výkon odvezl stavebnici Falke.

Za nejhezčí parník byl označen Hermes Michala Šenekela.

Věcných cen bylo požehnaně, něco si odvezli všichni.

Závěr

Další klání parníků na Grado snad zavítá zhruba za rok. S trochou štěstí se mezitím na jaře sejdeme ve Stupavě.

Výsledky

V případě shody rozhodoval lepší čas horší jízdy.

Přepočet = počet ujetých kol / délka modelu v metrech

Přepočet = počet ujetých kol / délka modelu v metrech

Fotogalerie Foto: ladous © 2020

Videosnímek (Aleš Polidor © 2020) 7 minut a 26 s na YouTube

Videosnímek (Matouš Havrlík © 2020) 3 minuty a 7 s na YouTube

Za MoNaKo ladous